Můj běh nejen z Marathonu do Athén

maraton2Příběh Aleše Kociána o cestě k běhání, sám sobě i do Řecka na Athénský maraton: V květnu mě oslovili přátelé z tréninkové skupiny BehejBrno.com s nápadem výletu do Athén a účasti na snad nejslavnějším a jediném autentickém maratonu z města Marathon do řecké metropole. Bez váhání jsem souhlasil. Celé to pro mě začalo ale už před více než rokem, když jsem poprvé vyběhl s nějakým cílem, pravidly a vizí, že se něco změní. Co se mělo změnit, jsem neměl ponětí, ale věděl jsem, že to musím udělat a nyní je pravý čas.

Jak to všechno začalo

Na moment, kdy jsem poprvé vyběhl, si nejlépe vzpomene manželka mého bratra, která už před více než patnácti měsíci navrhla, abychom se proběhli v okolí domu v Beskydech. Počítal jsem s tím, že terén je víceméně členitý a nebude to snadné, ovšem až za běhu jsem se dozvěděl, že nás čeká desetikilometrový okruh v lesích a po lukách, s několika set metrovým převýšením, který si Radka ráda sama proběhne, aby si udržovala kondici a štíhlou postavu. Nikdy dříve jsem takovou vzdálenost neuběhl a neměl jsem to ani tenkrát v plánu. Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy nemohl stěží popadnout dech a tolik se trápil. Ten den jsem měl s běháním skončit nebo začít. Začal jsem.

Rozpohybování mysli

Prvních několik měsíců jsem hledal kondici, bojoval se svým tělem a přesvědčoval sám sebe, že přestat s tím mohu kdykoliv. Proč právě teď? Díky inspiraci rodinou, literaturou (např. bestseller Zrozeni k běhu) a touhou změnit dosavadní sedavý životní styl, jsem od ledna začal pravidelně nabíhat kilometry. S tím se postupně upravovaly nejen mé stravovací návyky a hmotnost, ale také celý můj život. Cítil jsem, že se ze mě stává jiný člověk. Každý den mě to nabíjelo novou energií a chutí žít jinak než dříve, být sám sebou. Nejen ve chvíli, kdy mám obuté běžecké boty, nýbrž dvacet čtyři hodin denně. Běhání se stalo mnou, celý můj život ohraničený získanými návyky a zkušenostmi se rozpohyboval jako nikdy předtím.

První závodní sezóna

Během tohoto roku jsem absolvoval řadu závodů. Vzpomínám si, jak jsem se utvrzoval v tom, že na ten první nikdy nezapomenu. Nyní mohu říct, že jsem nezapomněl na žádný. Utvrdilo mě to v tom, že když se pro něco rozhodnete, naprosto vás to může pohltit. A pokud máte závodní srdce, vtáhne vás to do děje natolik, že se vracíte rádi a tak často, jak je to jen možné. Zúčastnil jsem se kratších závodů od pěti do šestnácti kilometrů, osmi půlmaratonů a v posledních šesti měsících si vyzkoušel také čtyři maratony. Neznám příliš mnoho běžců, kteří by zažili svůj premiérový maraton ve své první běžecké sezóně, prý i profesionální běžci si dají tuto královskou disciplínu maximálně třikrát ročně. Vytvořil jsem si ale pravidla a běžím si vlastní cestou.

Cesta za hranice

Najednou jsem se ocitl na svém čtvrtém maratonu, který se stal jedním z nejkrásnějších okamžiků v mém životě. Po cestě do Řecka se mně i přátelům honily v hlavě otázky, proč jsme právě tady, co nás inspirovalo k tomu, abychom podnikli dlouhý výlet přes celou Evropu jen kvůli jedinému závodu a zda šlo opravdu jen o maraton? Hodně z nás si na klasické trati chtělo splnit své osobní cíle a dokázat si, že když pokoří maraton, další překážky, které máme, se nám budou zdát nicotné a některá omezení v životě pro nás přestanou existovat. Chtěli jsme posunout své hranice.

Lákala nás také pověstná atmosféra závodu, nejen samotný doběh na krásný olympijský stadion a pocit, který člověk zaplaví v cíli, ale také to, když se téměř dvanáctitisícová skupina párů bot a emocí uvede do pohybu. Přirovnal bych to ke slavné Terakotové armádě ve chvíli, kdy před vámi stojí tisíce bojovníků vyzbrojených až po uši a rozhodnutých zemřít pro císaře, výstřel z pistole zavelí a celá armáda válečníků se vydá do pohybu. Úžasné!

Po 42.195 metrech

Po doběhu do cíle v čase pod tři hodiny, a tudíž splnění osobní mety, se přestanete soustředit na sebe a všimnete si, jak si vaši přátelé, známí a lidé, které vidíte poprvé a pravděpodobně také naposledy ve svém životě, plní své sny. Atmosféra na stadionu je plná euforie, radosti, vřelých gest a souznění, tisíce lidi spojuje jeden společný pocit. Hodiny a dny bezprostředně po závodě zahlédnete v Athénách běžce z různých koutů světa (např. manželský pár původem z Indie, který přicestoval až z New Yorku), kteří hrdě na svém krku mají zavěšenou medaili. Pokud se vaše pohledy setkají, víte proč je tak důležité být součástí toho všeho. Pro většinu z nás mělo největší hodnotu právě to, že můžeme strávit tento jedinečný okamžik ve společnosti lidí, kteří sdílejí stejnou myšlenku, a přestože jsme se poznali před pár dny nebo měsíci, můžeme se díky běhu stát přáteli na celý život. Závodem z Marathonu do Athén to nekončí, ale začíná

loading